Každý doufá, že zrovna jeho to nepotká. Ale asi každý ve svém okolí známe někoho, kdo má dítě, kterému diagnostikovali nějakou formu autismu. U nás je to synovec z manželovy strany, který žije v Anglii, takže se vídáme minimálně a nemáme proto tolik příležitostí nahlédnout do jejich běžného života a každodenních zápasů.
Dostal se mi do ruky (neboli do monitoru) článek spisovatele Davida Mitchella, který popisuje, jak se on sám vypořádává s diagnózou autismu u svého syna. Od prvotního šoku, který vlastně ani šokem nebyl, protože rodiče už tak nějak tušili, že se jejich chlapeček nevyvíjí jako jiné děti, přes starosti kolem toho, kam bude chodit do školy... a to se bavíme o Británii, u nás by zřejmě bitva s větrnými mlýny byrokracie, vzdělávacího systému a v neposlední řadě financování byla ještě záživnější. Po drobné úspěchy, když chlapec, který dosud nemluvil, vysloví první slůvka a o dva týdny později přijde do kuchyně s otázkou "Můžeš mi dát džus, prosím?"
Autor nakonec píše, že kromě dobrého vzdělávacího programu, který mimo jiné i díky pomoci iPadu vedl k velkým pokrokům (mimochodem šestiletý synovec také díky iPadu komunikuje na úrovni, o jaké se rodičům dříve ani nesnilo), mu pomohlo podobenství z úst židovského rabína a kniha 13letého japonského chlapce.
Podobenství přirovnává očekávání toho, co přinese rodičovství, k plánování dlouhé dovolené v Itálii. Před dovolenou si o Itálii něco přečtete, promluvíte si s lidmi, kteří o ní něco vědí, naplánujete trasu cesty, naučíte se pár frází italsky a těšíte se, jak si to tam užijete. Když vyslechnete diagnózu, která vám obrátí život naruby - jako je autismus, Aspergerův syndrom, Downův syndrom a podobně - je to jako byste vystoupili z letadla a zjistili, že nejste v příjemném a romantickém Římě, ale... na holandském letišti Schiphol. Co to ksakru....? Objednal jsem si s manželkou dovolenou v Itálii, jako všichni ostatní. Pak ale plyne čas a vám dojde, že kvůli samému truchlení po Itálii vlastně nevidíte Holandsko. Váš postoj se změní. Začnete objevovat, že Holandsko má svou vlastní jedinečnou krásu a své vlastní život obohacující zkušenosti.
Knihu "Důvod, proč skáču" napsal 13letý japonský chlapec jménem Naoki Higashida. Jeho stav by spadal do kategorie těžkého autismu, chlapec píše tak, že ukazuje na "kartonovou klávesnici", jeden znak po druhém. Pomocník znaky zapisuje do slov, vět a odstavců. První část knihy je napsaná ve formátu otázek a odpovědí, v nichž autor odpovídá na otázky týkající se života s touto diagnózou. David Mitchell píše: "Když jsem to četl, mnohé mi to objasnilo a v mnohém mě to zahanbilo. Měl jsem pocit, jako by můj syn odpovídal na mé vlastní zvědavé dotazy na to, jaké je žít uvnitř autistické mysli."
David Mitchell nakonec knihu spolu se svou manželkou přeložil, napřed jen pro potřeby synovy terapeutky, ale když ukázal rukopis svému nakladateli, došli k závěru, že by z jejího vydání mohlo mít prospěch mnoho čtenářů a kniha tedy byla nakonec v angličtině vydána.
Žádné komentáře:
Okomentovat