Chtěli jste do Itálie, ale přistáli jste v Holandsku

Každý doufá, že zrovna jeho to nepotká. Ale asi každý ve svém okolí známe někoho, kdo má dítě, kterému diagnostikovali nějakou formu autismu. U nás je to synovec z manželovy strany, který žije v Anglii, takže se vídáme minimálně a nemáme proto tolik příležitostí nahlédnout do jejich běžného života a každodenních zápasů.

Dostal se mi do ruky (neboli do monitoru) článek spisovatele Davida Mitchella, který popisuje, jak se on sám vypořádává s diagnózou autismu u svého syna. Od prvotního šoku, který vlastně ani šokem nebyl, protože rodiče už tak nějak tušili, že se jejich chlapeček nevyvíjí jako jiné děti, přes starosti kolem toho, kam bude chodit do školy... a to se bavíme o Británii, u nás by zřejmě bitva s větrnými mlýny byrokracie, vzdělávacího systému a v neposlední řadě financování byla ještě záživnější. Po drobné úspěchy, když chlapec, který dosud nemluvil, vysloví první slůvka a o dva týdny později přijde do kuchyně s otázkou "Můžeš mi dát džus, prosím?"

Autor nakonec píše, že kromě dobrého vzdělávacího programu, který mimo jiné i díky pomoci iPadu vedl k velkým pokrokům (mimochodem šestiletý synovec také díky iPadu komunikuje na úrovni, o jaké se rodičům dříve ani nesnilo), mu pomohlo podobenství z úst židovského rabína a kniha 13letého japonského chlapce.

Podobenství přirovnává očekávání toho, co přinese rodičovství, k plánování dlouhé dovolené v Itálii. Před dovolenou si o Itálii něco přečtete, promluvíte si s lidmi, kteří o ní něco vědí, naplánujete trasu cesty, naučíte se pár frází italsky a těšíte se, jak si to tam užijete. Když vyslechnete diagnózu, která vám obrátí život naruby - jako je autismus, Aspergerův syndrom, Downův syndrom a podobně - je to jako byste vystoupili z letadla a zjistili, že nejste v příjemném a romantickém Římě, ale... na holandském letišti Schiphol. Co to ksakru....? Objednal jsem si s manželkou dovolenou v Itálii, jako všichni ostatní. Pak ale plyne čas a vám dojde, že kvůli samému truchlení po Itálii vlastně nevidíte Holandsko. Váš postoj se změní. Začnete objevovat, že Holandsko má svou vlastní jedinečnou krásu a své vlastní život obohacující zkušenosti.

Knihu "Důvod, proč skáču" napsal 13letý japonský chlapec jménem Naoki Higashida. Jeho stav by spadal do kategorie těžkého autismu, chlapec píše tak, že ukazuje na "kartonovou klávesnici", jeden znak po druhém. Pomocník znaky zapisuje do slov, vět a odstavců. První část knihy je napsaná ve formátu otázek a odpovědí, v nichž autor odpovídá na otázky týkající se života s touto diagnózou. David Mitchell píše: "Když jsem to četl, mnohé mi to objasnilo a v mnohém mě to zahanbilo. Měl jsem pocit, jako by můj syn odpovídal na mé vlastní zvědavé dotazy na to, jaké je žít uvnitř autistické mysli."

David Mitchell nakonec knihu spolu se svou manželkou přeložil, napřed jen pro potřeby synovy terapeutky, ale když ukázal rukopis svému nakladateli, došli k závěru, že by z jejího vydání mohlo mít prospěch mnoho čtenářů a kniha tedy byla nakonec v angličtině vydána.

Hodně štěstí

Když mě před pár lety oslovili ze studia, jestli bych pro dabing přeložila seriál Hodně štěstí, Charlie (Good Luck Charlie), lanařil mě produkční slovy: "To se pro vás hodí, vy máte hodně dětí." Tehdy jsme měli tři. Rodina v seriálu měla čtyři. Základní idea první řady seriálu byla v tom, že si rodiče tří již pubertálních dětí poněkud neplánovaně pořídili čtvrté, holčičku Charlotte zvanou Charlie, která jim všem poněkud nabourala jejich zaběhané zvyklosti.

No nic, seriál jsem přeložila a jelikož měl v Americe a zřejmě i jinde úspěch, byla natočena i druhá řada. Když mi ji ze studia nabízeli k překladu, čekala jsem právě číslo 4 a přivýdělek se hodil - vymínila jsem si jen cca týden volna na pobyt v porodnici. Že jsme si pořídili "podle seriálu" čtvrté dítko, byť s menším věkovým rozdílem po sourozencích a v podstatě plánovaně, to bylo zmíněno jen tak ze žertu.

Asi tak po roce přišla nabídka na třetí řadu a já si říkala, o čem to asi tak bude, když to malé roztomilé dítko Charlie už povyrostlo a na klasické miminovské/batolecí gagy je už trochu staré. Pochopili to zjevně i tvůrci seriálu a v třetí řadě přidali rodině Duncanových ještě dítko páté, chlapečka Tobyho, jehož jméno vybírali prostřednictvím hlasování diváci po celém světě, a jehož se sestřička Charlie, sesazená z postu nejmladšího dítěte, důsledně snažila zbavit.

O tom, že bychom si také pořídili páté dítko, se nesmělo ani vtipkovat. Ale, tentokrát zcela neplánovaně... Když jsem to dnes vyprávěla kamarádce, jak se seriál co do počtu dětí v naší rodině "prorocky" vyplnil, dala mi dobrou radu: "Čtvrtou řadu už neber!"

No, v Americe se už čtvrtá řada vysílá, ale zatím nevím, o čem je :D

Holandský jablečný dort (i pro diabetiky)

holandský jablečný dort (appeltaart)

300 g hl. mouky

1 lžička pr. do p.

200 g změklého másla nebo Hery

160 g přírodního cukru (běžný funguje taky), nebo 50 g práškového sladidla Cukren

špetka soli

1 vejce

Co ode mě, milý deníčku, můžeš asi tak čekat

Papír prý snese všechno, možná i ten internetový, ale protože doufám, že si to tu možná občas i někdo přečte, tak jedno včasné varování, o čem to tady asi bude.

Najdete tu "příběhy ze života", a protože ten můj se momentálně nejvíc točí kolem dětí, budou to hlavně příběhy o nich, jejich povedené výroky a podobně. Sem tam vložím nějaký recept pro uštvané matky (rychlost přípravy nadevše a pokud možno levně). 

Občas se možná objeví i nějaká hlubokomyslná úvaha, ale jelikož s každým těhotenstvím přicházím o polovinu mozku, nacházím se momentálně na 1/32 původní kapacity, takže zas tak hlubokomyslné to nebude.

Rozhodně nečekejte výrazy typu pupík, mimísek, manža, těhule, hajinkat a papinkat. Nejsem rozplývací typ, takže žádné velké rozplývání. 

Nebudu předstírat, že si těhotenství kdovíjak užívám, když jsem povětšinou ráda, že aspoň přežívám. Porod nepokládám za mystický nejkrásnější zážitek v životě, ale za nutné zlo, které na závěr vyváží krásná odměna. Děti pokládám za Boží dar, ale nikoli za malá božstva, kterým je nutno splnit každý rozmar.

Dřív nebo později vážený čtenář narazí na skutečnost, že jsem věřící. Účelem těchhle zápisků není kohokoli o čemkoli přesvědčovat, ale protože víra je součástí našeho života, občas tu v nějaké podobě asi probleskne. Prosím tedy laskavého čtenáře, aby to to toleroval, a pokud je to nad jeho toleranční mezí, aby tyto stránky raději včas opustil.

Na Facebooku se řídím zásadou, že když už mi někdo prokazuje tu čest, že si přečte to, co já "načmárám na zeď", pak by to mělo být něco, co ho povzbudí, potěší nebo aspoň pobaví. Špatných zpráv je všude dost. Snažím se nepomlouvat, zbytečně nekritizovat a nebýt nevděčná.

Ale dokonalost, tu ode mě, milý deníčku, opravdu nečekej. Dokonalá rozhodně nejsem. Vím to já, ví to můj manžel a vědí to od určitého věku i moje děti. Možná proto si pořizuju pořád další - pro těch pár krátkých let, kdy si aspoň jeden jediný tvor na světě myslí, že jsem dokonalá bytost :-)

Vy jste normálně těhotná

Je mi skoro 39 a cca před měsícem jsem zjistila, že jsem těhotná. Teda už jsem to tak trochu tušila, když jsem se objednávala na prohlídku, ale i tak jsem gynekologa upozornila, že jestli zjistí těhotenství, musí mi rovnou přivolat psychiatra. Já už totiž 4 děti mám. A pozor, ne jen ledajaké čtyři děti. Mám 4 kluky. K tomu manžel. Pět chlapů v chalupě a já.
Doktor provedl zběžné vyšetření, pak se chopil ultrazvuku a zcela klidně prohlásil: "Vy jste normálně těhotná." Už ani nevím, jestli jsem to řekla nahlas nebo si to jen pomyslela: "Co je na tom normálního?" Jenže pak doktor otočil obrazovku směrem ke mně a já uviděla hlavičku, ručičky, nožičky... vždyť už je to normální mimino! Všechna předchozí těhotenství totiž byla ultrazvukem odhalena už ve stádiu "váčku", kdy je na UTZ vidět jen takové šišaté nic.
Aby bylo jasno - nejsem žádná nedovzdělaná ženská, která ani neví, jak poznat těhotenství, natož aby věděla něco o antikoncepci. Můj poněkud laxnější přístup pramenil z toho, že 1) jsem nikdy v životě neměla pravidelný cyklus, takže těhotenství nešlo nikdy určit z toho, že "jsem to nedostala", 2) jsme za poslední půlrok měli nechráněné hrátky jednou jedinkrát a 3) jsem prostě ten typ, co doufá, že když bude problém dostatečně dlouho ignorovat, tak on možná zmizí sám (a někdy fakt zmizí!)
Takže pan doktor rychle dopočítal, že ten jediný nechráněný špás, jehož datum jsem si pro jistotu zapamatovala, nezůstal bez následků a přibližně 3. ledna nás bude o jednoho víc. Ještě že jen o jednoho!